Jdi na obsah Jdi na menu
 


Toho večera ani hvězdy nesvítily, to jen chladný déšť padal ze zataženého nebe, a jak se snášel k zemi hrál své nejzdrařilejší hořko-sladké sonety, které vytvářely kulisu nečeho tak pošmourného, zrovna když její cesta domů vedla temným lesem. A kolem dokola jen tma. A tlukot srdce. Zrychlený. Její? Čím více slyšela své hlasité výdechy, tím víc se i bála. Tak zvláštně. N E P O P S A T E L N Ě , protože netušila ...

Studený vítr jí čechral dlouhé vlasy, a když ji lechtaly ve tváři a ona se nahlas smála, zrovna v těch chvílích se vratké stromy prohýbaly. Jako bol. A listy keřů šuměly, o záchraně. Byla zima. Ruce jí zábly, cítila chlad, anebo si to alespoň jen myslela, neboť nic takového ještě ve skutečnosti nezažila. A občas se něco v příkopu pohnulo. Myš a nic víc. A občas to vypadalo na něco většího. Větší myš? A nic víc! Jal se jí strach a mrazivý pot jí bravurně obtékal křivku už tolik zkřivené páteře. Jenže jako nikdy od rozečtené detektivky neodcházela a neuměla jít prostě jen spát, nemohla ze stejného důvodu začít utíkat. Nohy by ji nesly. Ale, snad jí to něco dávalo. Pocit, že je konečně uvnitř dění. Knih a všech her, u kterých prosila, aby skončily šťastně. Uvnitř mezisfér jeho podvědomí a snů. A zvrácenost je zajimavá u kohokoli, jenže nepochopíte to, pokud se nevžijete. Doopravdy.
.
.
Pod nohami jí praskaly větve a ona v tom všem tak trochu klopýtala. Jako životem. Zmoklá. A pořád tak trochu mimo. Nepřipouštíc si tu hrůzu kolem, tíseň a případnou bezmoc. Jako by to stále bylo jen a pouze o vzdálených představách v její hlavě. A o něm, co ji učil milovat tajemno. A právě taková odlehlá místa, ticho, déšť a samotu. Ideál [Ale vždy to byla taková ta samota ve dvou, kdy chodili paralelně a přesto propleteně spolu, každý sám. Chápajíc- nechápajíc. A ačkoli to nikdy nevyslovil, býval tu pro ni. A ona věděla, že kdyby uklouzla, chytil by ji. Jed by vysál, břímě snesl. Držel, chránil, žil pro ni a stejně tak by umřel. Cítila to, i když se tak ani jedenkrát a ani náznakem nezachoval. Jen ty jeho oči vždy mluvily za něj, aniž by si toho byl vědom, a tak se stále divil její jistotě v něj. Protože nejkrásnější je nevyslovené, často mlčeli.Jenže chybou bylo, je a vždy bude, že v ní nikdy nikdo neuměl číst zcela správně (ani on ) , a snad proto všichni její milovaní lidé zmizeli v černých dírách. Bez vysvětlení. Nenávratně, jako by to všechno, co jim dávala v prázdných dlaních, bylo ve skutečnosti reálné "nic". A jí ponechali zklamanou, bolavou, smutnou, nechápajicí a toužic, jako tenkrát, i jako teď ... ] A teď?

Naštvaně zatřásla hlavou, chtěla brečet. Moc(t). Dostat to tak ze sebe a v klidu jít dál tou cestou pochopení, snad konečnou. Jenže najednou TO nešlo a veškerá ta voda, rozmazavajicí ji ličidla, byla až nechutně a k neuvěření sladká. Pozdě litovat...

Najednou totiž rána a šum a cosi, co ji probralo.(myš?) Konečně. Pozvedla oči a pohled upřela někam před sebe, do neurčita. K neidentifikovatelné postavě. Kousek od ní. Nehýbala se. I ona tedy stála, s děsem v očích a srdcem v krku. A absolutně nevěděla, co dělat. Co říkat, nač se ptát, kam jít. Jako by žádnou z těch detektivek nedočetla. Křičet bylo zbytečné, nejspíš by nevypravila hlásku, ale stejně by ji nikdo N I K D O neslyšel. A hlavně nepomohl. Čekala tedy. (na znamení ) A nic víc.

Přišel k ní, přistoupil tak blízko, blizoučko. Na dotek i dotyk. A byl tak cizí, že by to kohokoli děsilo, z ní však všechno spadlo. Stres, děs, hrůza. Najednou. Netřásla se, jen chvěla. Víte, tak úplně jinak, než by měla. Než bylo v takovou chvíli vhodné. Zvrcenost třeba chápat. Když ji pevně uchopil za zápěstí a táhnul za sebou spletitými lesními cestami, držela se ho. Neprotestovala. Byla to hra. A kdo jiný, než ON by byl hráčem, vždyť všechny ty knihy měla od něj... A tohle byl přeci ideál- tma, samota,ticho, déšť. Myslela, že je to on. Že se vrátil. Pro šťastné konce. Lépe řečeno- chtěla to. A srdce s ní. Zapomněla, že jí vždycky nabádal, že " Oblast hrudních košů a všechny srdcový esa ještě nikdy nikomu výhru nezaručily ". Nechala se vést. V euforii. Tak bláznivá, pokud to znamená zamilovaná ...

A kapky vody dopadaly na jejich těla, když ji drsně namáčkl na vysoký strom a zapřel se do ní. Nevnímala nic krom kontaktu...a... Snažila se v tom všem vyhledat jeho oči, co jí tolik scházely, poznat alespoň jeho vůni a tep. Ale ta tma. Rozrušená. Nepátrala víc. Byla si zkrátka téměř jistá A víc? nepotřebovala. I přes bolest jeho pevného sevření, které ji tlačilo. Byl jediným, kdo tuhle cestu znal. Byla jejich.

Nechal ji tápat, hodilo se mu to. Náramně. Potřeboval si spoustu věcí ujasnit. Potřeboval čas. Mlčel, jen pozvedl prsty její bradu. Skoro něžně, tak jako v těch jejích nesplněných snech. A ona podléhala. Nevysvětlitelně. A když trochu polevilo jeho sevření, zmrzlými prsty, kusy ledu, neobratně hladila jeho ruce. Užívala si i tuhle drobnost, protože to bylo poprvé. A tak vyjimečné. A v překotu mluvila o tom " že jí chyběl" a prsty zajížděla výš. "víš, asi bez tebe nemůžu být" ...s něžností křídel, o kterých tak rád dříve básnil, mu hladila tvář. S jiskrami v očích. " asi jsem šťastná". A potom se k němu vší silou přitáhla, bránil se. Jako by se role náhle vyměnily. " proč" Rval ji od sebe, jenže...když člověk něco doopravdy chce, neptá se, jestli může i kdyby to bylo poprsvé- a naposled. " nech mě, musím" ...přitáhla ho " chci " . a jen lehce přejela jeho rty svými. Letmý dotek. A ...

Panika. Jak si jen mohla nevšimnout,když ji za sebou vláčel, že je asi tak o dvě hlavy vyšší a vážně o hodně tlustší než její -už navždy jen- kamarád . Nezměnitelně. Jak? Pláč. S posledním kouskem oblečení, co za zvuku hořko-sladkého sonetu, který vytvářel od začátku něco tak pošmourného, a po hrubém přejetí oplzlých chlapských rukou po jejím nahém těle, si uvědomila, že nejsou šťastné konce, ale jen konce...
-
-
Stále toužíc .... /Milovaní lidé totiž vždy mizí v černých dírách, nejen tmavých lesů, nečekaně a bez vysvětlení / ... ale ne po ostřích nože.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář