Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hotel Zbloudilých

26. 4. 2008

Vešel jsem do sálu nazvaným recepce.Nacházel jsem se v Hotelu Zbloudilých.Bůh ví,proč se tak jmenuje.
Za pultem se hrbil pobledlý hubený chlapík v obleku obsluhy barvy temně rudé.
,,Dobrej.‘‘ pozdravil letmo když jsem si opřel ruce o stůl.
,,Jestli se chcete ubytovat,tak máme volnou 10,4,8, á ‘‘ podíval se na mě,ale bylo to, jako by koukal spíše skrze mě.
,, 17.‘‘
,,Já bych … možná bych si vzal tu osmičku.‘‘
,,Jste tu poprvé?‘‘ mladíkovi se přes tvář mihnul tajemný úsměv.
Skoro jsem se ho až lekl.
Otevřely se dveře a do místnosti vešla stařenka s rukama tak hubenýma,že zvýrazňovaly každý záhyb jejích kostí.Byla celá v černém a s ponurým výrazem se plížila k nám.Obrátil jsem se znova k recepci.Do očí mě praštil pohled na prázdnou židli.
,,Chcete odnést zavazadla?‘‘ Ozvalo se za mnou a já nadskočil.Byl to on,ten co tam seděl a pak zase ne.
,,Ano.‘‘ neznělo to moc jistě,ale jemu to stačilo.Vzal do rukou kufr a cestovní tašku a já si všiml, jak je vysoký.A taky, jak ztuhlou má chůzi.Šel toporně a stále se mírně hrbil.Přišel k výtahu,položil tiše zavazadla na zem a zmáčkl čudlík.
Přijela spíše klec,než výtah.Nevěděl jsem,že trpím klaustrofobií.Podíval jsem se na stařenku.Stála u recepce a pod pláštěm držela kosu.To už ale zazvonil výtah.Když za námi recepční uzavřel klec,neodpustil jsem si otázku.
,,Tohle asi původně nebyl výtah,že?‘‘ zase se na mě podíval tím svým pohledem.
,,Ne.‘‘ Tohle mi stačilo.Nechtěl jsem vědět více.Zámek, jako je tenhle může být obepředen různými věcmi.
Po dalším cink! recepční zase klec otevřel a před námi se otevřela dlouhá chodba.Obával jsem se,že mě zavede až na její konec.Takové pokoje nemám v lásce, je totiž moc filmů zdůrazňujíc strašidelnou atmosféru.Otevřel předposlední dveře a podal mi klíč.
Vstoupil jsem do místnosti.Líp jsem si opravdu vybrat nemohl.Tenhle pokoj byl snad ještě horší,než ten vedle něho.Ale možná to bylo nedostatkem světla, jehož v noci obyčejně nadbytek nebývá.Ohlédl jsem se s další otázkou na jazyku.Ale on tam zase nebyl!Akorát zavazadla stála v otevřených dveřích.Vzal jsem je a hodil na postel,která se po krátkém zavrzání prohloubila snad ještě o kousek víc.
Vykoukl jsem na chodbu a uviděl hospodyni.Ťukala postupně na všechny pokoje,ale nikdy jí nikdo neotevřel.Za chvilku bude tady,tak mi snad odpoví ona.
Mezitím jsem se posadil na židli,která zřejmě zažila původní majitele.Na stěnách byla tmavě hnědá tapeta a přes okno byl přehrnutý hedvábný,leč zaprášený, závěs.
Postel znovu zaskřípala,s tím rozdílem,že sama od sebe.Musel jsem se ohlédnout.Ujistit se,že za mnou někdo nestojí.Třeba recepční.
Dneska se mi bude náramně dobře usínat.Vedle pokoje,kde zřejmě nikdo není,se smrtkou za zadkem a podivnou obsluhou.
Na dveře se ozval klepot.Nevědět,že je to hospodyně,nevím,co by to se mnou udělalo.Bylo hlasité a ozvalo se třikrát v přesně odměřených intervalech.

Otevřel jsem té staré dámě.Nesálalo z ní takové nic jako z ostatních.
,,Úklid pokojů.‘‘ zabrumlala unaveně.Měla by nastoupit do důchodu.Procházet celou tuhle historickou budovu by určitě dalo zabrat i mně.
Vpustil jsem ji do místnosti.Letmo utřela prach z poliček a pak z vozíku vytáhla vysavač,který vypadal jako kabelka,tak byl maličký.Ale třeba by ani větší neutáhla.Přiblížila se k závěsům a zapla ho.
,,Tyhle závěsy jsem již dlouho neluxovala.‘‘
,,Vážně?‘‘ Podívala se na mě a tím jen potvrdila,že ona je zřejmě jedna z mála na tomhle místě,která vypadá normálně.
,,Víte,tenhle pokoj není moc populární.‘‘
Syndrom špatného výběru.
,,Proč?Copak jsou ty ostatní pokoje jiné?‘‘ nadechl jsem se a znovu se rozhlédl po pokoji.
Neodpověděla, jako by jí snad něco bránilo.A možná to byla pravda.
Když za sebou zavřela dveře,zase jsem osaměl.
Tenhle pokoj není moc populární.Co tím chtěla naznačit?Moc rád bych viděl ten vedle .A nebo radši ne.
Rozhodl jsem se,že začnu vybalovat.Ale raději ne vše.Jenom to nezbytnější,kdybych náhodou potřeboval nutně odjet.
Rozepnu zip cestovní tašky a vyndám věci na spaní.Pak mi blikne hlavou,kde je tady asi koupelna.Po těch šocích by možná bylo záhodno ze sebe všechno smýt.
Vešel jsem do chodby.Po jejích stěnách obložených tmavým dřevem byly rozvěšeny obrazy.Osoby na nich mě probodávaly pohledem,když jsem okolo nich procházel.Co bylo ještě horší,ony mě probodávaly pohledem i když jsem byl již docela daleko.Malíř byl zřejmě šikovný,takovouhle atmosféru by nevytvořil normální člověk.
V ruce jsem pevně svíral župan spolu s dalšími věcmi, jako třeba spodní prádlo.
Došel jsem k výtahu.Nemusel jsem se ani moc rozhodovat a vzal jsem to raději po schodech.Byly hned vedle něj a vedly do patra,kde byly další pokoje.Další děs.
Schody byly vysoké a špatně schůdné.Na stěnách zase vysely obrazy.

Konečně jsem v recepci,zase u toho mizícího chlapa.Už z dálky mě sleduje.
,,Kde je tady koupelna?‘‘ podívá se na mě, jako bych mluvil o něčem neznámém,ale přesto se odhodlá a odpoví mi.
,,Ve třetím patře,na konci chodby.‘‘
,,Díky.‘‘ Je to na konci chodby.Na konci chodby!!!
,,Chcete tam zavést?‘‘ Zeptal se a stále se hrbil na malé židli.Na židli,kterou mám v pokoji i já.
,,Budu rád.‘‘ Nevím,proč jsem to řekl.Teď jsem se však musel zaměřit na jiný problém.Zabouchl jsem si klíče,ale naštěstí jsem tak nemohl zamknout.
Dnes večer to bylo podruhé,co jsem vedle něho kráčel a než abych se cítil lépe,bylo to ještě horší.Jako by mu snad odpadla aura,ten mladík byl něčím nepřirozený.
Cestou jsme potkali uklízečku,která pečlivě oťukávala všechny dveře.Když jsme procházeli okolo ní,tak se jedny dveře otevřely a v nich stanula stařenka s kosou.Vyšla ze dveří a věnovala mi dlouhý pohled.

Nic mi nikdy nepomohlo na stres lépe,než horká sprcha a doufal jsem,že to tak bude i teď.
Když jsem však pustil vodu,ze sprchy začalo téct něco,co se vodě vůbec nepodobalo.Bylo to, jako by protékala přes hliněný filtr.Zabouchal jsem na stěnu.Ozvalo se bublání a praskání až jsem se lekl,že pár údery zbořím celou budovu.
Konečně začala téct čistá voda.Vlezl jsem si pod ní a vyjekl překvapením.Byla jako led.No co,nějak to ze sebe spláchnout musím.S velkým sebezapřením jsem sáhl po mýdlu.
Vylezl jsem z vany a obléknul se do toho,co jsem si přinesl a podíval se na sebe do zrcadla.
Moji hlavu zdobil umělecký rozcuch.
Z koupelny jsem odešel spěšně,ve stěně to totiž zase začalo bublat.Tu sprchu už nikdo dlouho nepoužíval,což není logické,když je zámek plný lidí.Ale možná to ani lidi nejsou…
Chodba byla úplně stejná jako ta pod ní – chodba,kde je můj pokoj.
Došel jsem k výtahu.Zase tu byla ta volba.
Tentokrát jsem se však rozhodl jet výtahem.Není tak strašný,pokud si odmyslíte,že si připadáte jako v kleci a jedete tmavou,oprýskanou a zatuchlou šachtou.
Když přijel,cinklo to.Nadechnul jsem se,abych si dodal odvahy a otevřel dveře.Vstoupil jsem a zase mě přepadl strach.
Vešel jsem do svého patra a svižně prošel ke svému pokoji.Klíče jsem neměl,takže musely být uvnitř.
Otevřel jsem dveře a položil si špinavé věci na tašku.
Ať jsem hledal sebevíc,klíče jsem nenašel.To je průšvih.Ne,že by mi měl někdo něco ukrást,ale tady by měl člověk hned větší jistotu zamknutý.Zamknutý.To zní jako pod zámkem.V zámku a pod zámkem.Zní to zajímavě.Ulehl jsem do postele a civěl na nebesa.
To,co málokdo ví je,že nebesa nikdy nesloužila jako okrasa,ale jako ochránce proti padajícím švábům a jiné havěti,které tu bude určitě mnoho.Proč by tu jinak ještě pořád byly?!
Na chodbě se ozvaly něčí kroky,pak táhlé zavytí a zase kroky zpět.Přitáhl jsem si pokrývku blíže k hlavě.Můj mozek produkoval hormony strachu jak o závod.Poprvé za tenhle večer mě napadlo,co asi bude v noci.
Zhasl jsem olejovou lampu na nočním stole.jehož dolní šuplík jsem si nedovoloval otevřít.
Po chvilce jsem ji ale zase rozsvítil,protože se mě zmocňoval nepříjemný pocit z dalších blížících se kroků na chodbě.
A zase další táhlé zavytí.
Nazul jsem si boty a poodešel k oknu. Bylo stále zatažené,ale teď nevím, jestli to bylo dobře,nebo ne.
Sáhl jsem za jednu stranu tmavé látky a odhrnul ji.Venku byla zamračená noc.A ticho.To ticho,v jakém příroda dřímala,bylo přetrženo známým zvukem.
O tom, o čem jsem si myslel že jsou to keře, byly náhrobky.Bylo jich tu požehnaně.Cesta mezi travou a hřbitovem byla osvětlena lampami.Po cestě někdo šel.Nebo spíš plul?Ten druhý výraz by zřejmě byl přesnější…
Postava zvedla hlavu a zadívala se do okna,za kterým vykukovala moje vyděšená tvář.
Zaklonila hlavu a znovu zavyla a já jsem poznal chlapa z recepce.
Teď se mě pomalu začala zmocňovat panika,ale jak bych mohl utéct?Nešlo to.Všude někdo byl a pochybuji,že by mě nechali odejít.Měli nějaký plán.Smrtka,obrazy a on.

Náhle se dal do běhu kousek nad zemí.Podivil jsem se,že vůbec běžet může.Tentokrát byl ale nějak moc hbitý.
I já jsem se konečně dal do pohybu.
Převlékl jsem se do civilu a věci rychle sbalil.Ptal jsem se sám sebe,co teď.Neměl jsem odhrnovat ten závěs ale vzhledem k okolnostem se tomu ani nedivím.Ach,ta zvědavost.
Zatáhl jsem závěs a zhlasl lampičku a velký lustr.Co nejdříve se musím dostat dolů.A pak do auta.Bude to zajímavé.
Otevřel jsem dveře a zařval.Stála tam smrtka.Začala na mě rozpřahovat ruce,ale já jsem ji odstrčil a rozeběhl se chodbou.Se dvěma zavazadly se běželo krásně.
Vzal jsem to radši po schodech,na kterých byl červený koberec.Vstoupil jsem na první stupínek a pak už to šlo jako po másle.Kufrem jsem omlátil stěny a poslední tři schody málem sjel.Do někoho jsem vrazil.Byl to recepční!
Vzal mě pod krkem a přitlačil ke zdi.Nohy mi plandaly ve vzduchu.Kufry jsem upustil a snažil jsem se jeho ruce odtáhnout z mých dýchacích cest.
Začal se řehtat.Jeho zuby jako špinavá dláta při tom vykukovaly z masitých rtů a k mým prožitkům nepřidával ani čich.
Napadla mě poslední záchrana.
Kopl jsem toho neřáda do slabin a když mě pustil,seškrábal jsem se kvapem ze země,vzal tašku a kufr do ruky a běžel.Běžel jako slepice.Stále se mi špatně dýchalo.Astma, přidušení a běh.Prostě super kombinace.
Na setinku jsem se ohlédl a zrychlil,protože se náš milostpán dal zase do pohybu.Běžel s nohama do O,ale běžel.
Rozrazil jsem dveře a vyběhl na štěrkem posypanou cestu.Moje auto bylo až na opačné straně.Já blbec jsem ho dal až tam,v domnění,že to bude bezpečné.
Po štěrku se běhalo hůř a to samé zřejmě zjistil i můj pronásledovatel.Vedle cesty byl sráz,tedy na tom úseku,který jsem už přeběhl.Začínal mi docházet dech.Na chvilku jsem se zastavil.Ohlédl jsem se a uviděl, jak mu podklouzla noha.
Znovu jsem se rozběhl.
U auta jsem si začal prohrabávat kapsy.Klíčky!Kde zase sakra jsou…
Mnohdy mě napadalo,že mě ta skleróza jednou přivede do hrobu.
Někdo nade mnou zřejmě držel ochranou ruku.Byly v levé zadní kapse.Koho by to napadalo?Ale byl jsem si jistý,že tam neskončily mou rukou.Otevřel jsem dveře a sedl si na sedadlo.Rychle jsem je zastrčil do zapalování.Auto se dalo do pohybu a já zajásal.
Jeho kola projela blátem na příjezdové cestě,ale já bych ji pojmenoval spíše jako odjezdovou.
Za mnou se ozvalo něčí vydechnutí.Prudce jsem se otočil.
Byla to ta babka s kosou- a na mém zadním sedadle!
Copak si nedá pokoj?
Zasmála se jako ježibaba a mě z toho tuhla krev v žilách.A to tolik,že jsem si řekl,že se jí musím zbavit.
Teď jsem děkoval zázrakům elektroniky.
Ukázal jsem smrtce něco v dálce a ona se za tím tupě podívala,při čemž nalepila obličej na sklo.Zmáčkl jsem takové nevinné tlačítko vedle rádia a hodil smyk.Zadní dveře se otevřely.Vyletěla ven tak rychle,že nechala kosu ležet na sedačce.
Zastavil jsem,a dosud otevřenými dveřmi vyndal kosu ven a hodil ji ze strže,na jejímž dně se někde válela smrt.
Pozdravil jsem na rozloučenou a rozjel se co nejdál.Na obloze začalo vycházet slunce a já si uvědomil,čím vším jsem to vlastně prošel.Teď jsem měl ruce zkoprnělé ještě víc.Vzpomínky dokážou dost…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář